Vesmírný závod mezi USA a Sovětským svazem, který začal vypuštěním Sputniku v roce 1957, vyprodukoval celou řadu smělých myšlenek a ambiciózních plánů, z nichž většina dosud čeká na realizaci.
Jednou z nich byl také výsledek studie Britské meziplanetární společnosti, která si v roce 1973 vytkla za cíl přijít na realistický design vesmírné lodě schopné mezihvězdného cestování.
Takzvaný projekt Daedalus skutečně přišel s řešením, které by vesmírnou loď dostalo k hvězdě Barnardova šipka vzdálené 6 světelných let od Země za pouhých 50 let.
Základem každého podobného projektu je samozřejmě volba toho správného pohonu, který by vesmírné lodi dodal dostatečnou rychlost, aniž by způsobil její destrukci. V Britské meziplanetární společnosti při tehdejší úrovni techniky zvolili pulzní termonukleární pohon, což je ostatně řešení ke kterému se NASA po několika desítkách let znovu vrací.
Důležitá složka paliva izotop hélium-3 (3He) by bylo nejdříve vytěženo buďto v atmosféře Měsíce případně Jupitera. Poté by loď pomocí řízených termojaderných explozí postupně dosáhla až 12 % rychlosti světla.
Projekt Daedalus nikdy nepřekročil fázi teoretických příprav, některé jeho stěžejní principy však byly přejaty neziskovou organizací Tau Zero, která od roku 2009 připravuje podobnou studii proveditelnosti mezihvězdného letu pod názvem Ikaros.
Nezisková nadnárodní organizace The Planetary Society aktuálně pracuje na projektu Lightsail. Navrhovaná vesmírná loď používá jako svůj pohon pouze a jenom sluneční záření. První prototyp LightSail 1 má již za sebou zkušební plavbu na orbitu Země, zatímco LightSail 2 se vydá do vesmíru někdy v roce 2018. Pro další fáze projektu nyní organizace hledá finanční podporu.
Teorie slunečního pohonu je několik set let stará, přičemž její první náznaky najdeme již v pracích Johannese Keplera. Zastáncem tohoto konceptu je také slavný fyzik Stephen Hawking, jenž nedávno představil svou vizi slunečním zářením poháněné sondy, která by měla být schopna dosáhnout rychlosti až 160 milionů km/h.
V roce 1960 fyzik Robert W. Bussard přišel s myšlenkou speciálního náporového motoru schopného pohánět mezihvězdné koráby. Jeho návrh počítal s ohromným několik tisíc kilometrů v průměru širokým elektromagnetickým polem, kterým by se jako naběračkou sbíral vodík z mezihvězdného prostoru.
Uvnitř motoru by poté došlo prostřednictvím vysokého tlaku způsobeného magnetickými poli k termonukleární fúzi, která směrovaná správným směrem měla celou loď pohánět vpřed.
Podle Bussardových propočtů by sběrná plocha elektromagnetického pole zabírala těžko představitelných 10 000 km². Dodnes existují mezi odborníky nesouhlasné názory na realizovatelnost takovéhoto projektu, minimálně však přispěl k rozvoji dalších možných řešení.
Další variantou, jak pohánět mezihvězdnou loď, jsou rakety na antihmotu. Během procesu anihilace, kdy dojde ke kontaktu hmoty a antihmoty, vznikají částice piony, které je možné vysoce výkonnými magnetickými tryskami použít jako prostředek pohonu.
Vzhledem k tomu, že piony by se teoreticky měly pohybovat rychlostí světla či se jí blížit, záleží už jen na účinnosti magnetických trysek, jakou rychlost umožní lodi dosáhnout.
Vzhledem k nestabilitě procesu anihilace máme však do sestrojení tohoto pohonu ještě daleko. V cestě nám stojí především nedostatek antihmoty, kterou prozatím umíme produkovat jen v zanedbatelném množství a uchovat po velmi krátkou dobu.
Kromě toho reakcí hmoty a antihmoty vzniká velké množství nebezpečného gamma záření. NASA nyní zkoumá možnosti antihmotového pohonu, který by spoléhal na pozitrony namísto antiprotonů, což by mělo výslednou intenzitu gamma záření omezit.
Poté je tady projekt fyzika Geralda Jacksona, který chce s pomocí Kickstarteru vybrat potřebné finance pro test jeho úsporného motoru na antihmotu.
Již od roku 2008 se věnujeme tématům spojeným s podnikáním, kariérním růstem, osobními financemi či situací na pracovním trhu. Autor vystudoval management a ekonomii.
